Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jack Kramer
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 11.9.2015 (14:10:21)

JOHN „JACK“ ALBERT KRAMER  (☼ 1.8.1921 LAS VEGAS – ۞ 13.9.2009 LOS ANGELES, USA)

 

 

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1947, ve čtyřhře s T. Brownem 1946, s Falkenburgem 1947;

MISTR USA 1946, 1947, ve čtyřhře s Schrœderem 1940, 1941, 1947, s Parkerem 1943.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1946, 1947.

 

„Nevypadáš, Jacku, že bys byl nějak moc šťastný.“

„Proč myslíš?“

„Člověče, co bys chtěl! Je nám devatenáct a vyhráli jsme Forest Hills ve čtyřhře. Kdyby ti to někdo řekl předloni, odpovíš mu, že se zbláznil!“ Frederick Schrœder si skládal věci do tašky, nahoru pohár za vítězství. Před chvílí ve finále porazili Mulloye s Prussoffem, a kdo tenisu rozuměl, tvrdil, že tihle devatenáctiletí hoši hráli především oprsklý tenis.

 

„Víš, co bych chtěl, Frede?“ Jack Kramer se postavil, vzal do ruky raketu, jako by si chtěl ještě jednou zkusit její držení, a řekl: „Jednou bych chtěl tenhle turnaj vyhrát ve dvouhře, a to bych pak měl dvojnásob radost. Nezlob se na mě, ale o tuhle radost se dělím. Ne, neber to sobecky, ale já chci v tenisu všechno zakusit. Jen to má pro mě cenu.“

 

Za rok spolu opět vyhráli čtyřhru, ale do závěrečných kol dvouhry mužů se Kramer probojoval až v roce 1943. Ve čtyřhře byl opět nejlepší (s Parkerem), ve dvouhře prohrál s Huntem 3:6, 8:6, 8:10, 0:6.

 

„Kramer chce všechno,“ zdůrazňují v éteru noviny a dávají hlas odborníkům, kteří jasně prorokují, že jeho doba přijde. Válka však zavřela na pět let hlavní wimbledonskou bránu a Kramer hraje jenom doma. První poválečný Wimbledon však očekává jeho nástup. Kramer je v roce 1946 považován za největšího favorita turnaje, ale nevede se mu. Američané pak nikdy nezapomenou ujistit, že to bylo kvůli tomu, že se mu na ruce udělaly ohromné puchýře. Tak to také za oceán dálnopisovali američtí zpravodajové z Wimbledonu. Ale i tak vyhrál (se svým krajanem T. Brownem) čtyřhru, a když zvedal pohár, na puchýře se jednoduše vybodnul. Zatím už všichni začali prohlašovat, že Kramer je králem čtyřhry. (Už v roce 1939 – jako osmnáctiletý – reprezentoval USA ve finále Davis Cupu proti Austrálii. Hrálo se ve Filadelfii, Američané vedli po prvním dnu 2:0, ale pak Kramer s Huntem prohráli čtyřhru a Riggs ani Parker v poslední den nezískali bod. V tom utkání tedy Kramer pohořel. Austrálie vyhrála 3:2, odvezla si z Filadelfie Davisův pohár a měla ho doma celou válku.)

 

V roce 1946 tedy jeli Američané k finále Davisova poháru do Melbournu. To už byl Kramer světovou jedničkou, třebaže nevyhrál Wimbledon. Zato před odjezdem do Austrálie získal „pouze své“ vítězství ve velkém turnaji – mezinárodní mistrovství USA ve Forest Hills.

 

Nehrající americký kapitán Walter Pate pak řekl v rozhlase: „Jsem přesvědčený, že jedeme do Melbournu zvítězit, věřte mi, určitě přivezeme Davisův pohár do Ameriky. Jestli se teď ptáte, kde se ve mně bere ta ohromná jistota, pak na tu otázku je velmi jednoduchá odpověď. Vyhrajeme proto, že máme Jacka Kramera, který je v současnosti jasně nejlepším tenistou světa. Nejenže ho nikdo nemůže porazit, ale ani vážně ohrozit.“

 

Ale Jack Kramer odjížděl do Melbournu se zavázanou packou. Ve Forest Hills se mu znovu otevřely puchýře na pravičce, a tak novináři na letišti v Melbournu nestačili zírat. „Kramer ani nenastoupí, máme šanci!“ telefonovali do redakcí.

 

Druhý den ráno při snídani požádal kapitán Walter Pate o trojnásobnou porci másla.

„Jacku, pěkně si to rozetři do dlaně,“ řekl a podával Kramerovi talířek s australským máslem. Netrénoval, polehával na hotelu, puchýře ho svěděly.

 

„Tak co, jak se daří puchýřům,“ křikl Schrœder, když se jednou navečer vrátil z tréninku. Hodil na postel štos novin. Kramer sáhl po večerníku a hned na titulce si přečetl ohromující titulek: Pomůže Kramerovi australské máslo?

„Četl jsi to?“ zeptal se Freda.

„V autě jsem si to prohlížel. To víš, Australané vidí jedinou šanci v tom, když nenastoupíš.“

 

Snad si v té chvíli vzpomněl i na rozhovor před šesti lety v šatně po prvním velkém vítězství ve čtyřhře. Chci všechno, logicky, chci všechno, tak to přece Frederickovi vysvětloval. A teď to má? Snad ano. Jsem nejlepším hráčem světa, vyhrál jsem Forest Hills, jen Wimbledon a tahle salátová mísa mi chybí, říkal si. Jen…

 

Ležel na posteli, prohlížel si noviny a pak řekl: „Frede, ale já je zklamu, já určitě nastoupím. Přece si nenecháme sebrat tuhle unikátní šanci!“

 

Američané vyhráli v Melbournu jasně 5:0, Australané neměli ani sebemenší naději.

 

„Kramerovy puchýře spotřebovaly pořádnou porci australského másla a víte, jak se nám ten Američan odvděčil? Neprohrál ani set!“ psaly dotčeně australské deníky.

 

„Tak co, teď už máš všechno?“ ptal se Schrœder Kramera, když nehrající kapitán Pate přejímal Davisův pohár.

„Ty dobře víš, Frede, že ještě ne. Ještě pořád nemám Wimbledon.“

 

Když tam v prvním poválečném ročníku hrál, napsaly anglické listy, že skončilo období romantického tenisu. „Američan Kramer, velký, silný, vlasy jako kartáč štětináč. Usměvavý, ale tvrdý. Vítěz Forest Hills přivezl do Anglie až dosud nevídaný tenis. S tvrdou hrou mizí zajímavé výměny, už je nezadržitelně konec míčů létajících od zadní čáry, aby si oba tenisté matematicky připravili útok na síť. Jestliže se tento dřívější tenis podobal zdvořilé konverzaci mezi oběma soupeři, pak Kramerův tenis je jako tvrdý vodopád s říznou i řízenou zvukomalbou a s jediným úmyslem – co nejdřív udělat bod. Jeho styl se dá jednoduše vyjádřit: prudký servis, rychle na síť a smrtící volej. Aby ale mohl hrát takový tenis po celý zápas, pak musí být vybaven enormní obratností, silou a skvělou fyzickou přípravou. Kramer přišel s novým tenisem a pohřbil tenisovou romantiku!“ Jeho vzor převzala celá generace mladých amerických hráčů, každý se tlačil k síti a hře od zadní čáry nadlouho odzvonili.

 

V roce 1947 Kramer jede znovu do Wimbledonu, tenisoví experti připomínají, že vyhrát je jeho povinností. Už loni byl přece na světovém žebříčku nasazen jako number one, v Londýně prý musí dokázat, že toto hodnocení má pravdu. Snadno se dostal do čtvrtfinále, tam porazil Australana G. Browna 6:0, 6:1, 6:3, v semifinále prohrál jediný set v celé soutěži s jeho krajanem Pailsem 6:1, 3:6, 6:1, 6:3 a ve finále opět snadno vypoklonkoval T. Browna ze hřiště 6:1, 6:3, 6:2.

 

V první červencovou sobotu roku 1947 v americkém bytě Glorie Kramerové zadrnčel telefon. „Volá vás Londýn,“ řekla spojovatelka. Kramerova manželka vzala do náruče devítiměsíčního mrňouse Jacka.

„Glorie, jsi to ty?“

„Ano, Jacku.“

„Vyhrál jsem Wimbledon, konečně se mi to povedlo.“

„A bylo to náročné?“

„Ani ne, představ si, netrvalo to ani tři čtvrtě hodiny. Je to dokonce rekord Wimbledonu, ještě tady nikdo tak rychle nevyhrál. Měl jsem ovšem tenhle turnaj vyhrát už loni, ale tenkrát mě hrozně bolela ruka, však víš, ty puchýře. Ano, ano, všechno ti budu vyprávět dopodrobna. A představ si taky, že mi to předával někdo z královské rodiny. Tak to je všechno a polib za mě malého Jacka.“

 

Ve sluchátku klaplo a Jack Kramer prožíval nejslavnější okamžik svého tenisového života. Vyhrál pak ještě wimbledonskou čtyřhru (se svým krajanem Falkenburgem), bez ztráty jediného setu v průběhu celé soutěže.

 

Teď už mám opravdu všechno, pomyslel si Kramer. Hned po vítězství USA v Davis Cupu v Melbournu dostal od dvojice Riggs–Budge atraktivní nabídku přestupu k profesionálům. Tehdy prohlásil, že k profesionálům jeho cesta nikdy nezamíří, třebaže často kritizoval poměry v amatérském tenisovém hnutí. Po Wimbledonu však začal o přestupu k profesionálům přemýšlet, ale čekalo ho ještě další finále Davis Cupu. Finálovým soupeřem USA byla opět Austrálie, protinožci přijeli do Forest Hills a toužili po odvetě. Kramer neprohrál ani set, a třebaže se Schrœderem překvapivě prohráli čtyřhru, celkově zvítězili Američané 4:1.

 

Krátce poté však Kramer přece jen přestoupil k profesionálům. S vervou se pustil do zakládání vlastní skupiny. Sám byl přesvědčivým tahounem. Dva roky nejlepší hráč světa, v roce 1947 neprohrál ani jeden zápas. A jako byl úspěšným hráčem, byl i neméně úspěšným byznysmenem. „Co dělal, to dělal vždycky dobře,“ prohlašovaly reklamní slogany, které lákaly na zápasy Kramerovy profesionální skupiny. Jejím vznikem však začal útok na amatérský tenis. Kramer dobře věděl, že právě tam musí získávat tenisovou kvalitu, a protože se v té době dalo hledat jen v daviscupových týmech USA a Austrálie, neměli jejich kapitáni lehký spánek. Tenisové asociace těchto zemí sice vydávaly všelijaká prohlášení, na Kramerovu hlavu se sypaly všemožné urážky, ale Kramerovy finanční podmínky lákaly. Rozuměl obchodu, znal do detailu celé tenisové zázemí a všechny jeho skulinky. Amatérský tenis pak rok co rok přicházel o to nejlepší, co měl. Stačí se podívat do programů Kramerovy skupiny a číst jména: Gonzales, Sedgman, McGregor, Trabert, Segura, Rosewall, Hoad, všichni, kteří něco uměli, po čase skončili v některé z Kramerových skupin. Pořádal turnaje po celém světě, profesionálové měli i vlastní mistrovství světa a mezinárodní tenisová federace FILT musela brát profesionální tenis v potaz. Třebaže se bránila, Kramerovo počínání ji v roce 1968 donutilo začít s otevřenými turnaji, na kterých mohli startovat jak profesionálové, tak amatéři. Jen tak bylo možné zachovat tradiční postavení velkých světových turnajů.

 

V roce 1969 stál Kramer u zrodu mezinárodní asociace tenisových profesionálů ITPA, jejímž předsedou byl zvolen vynikající australský tenista, několikanásobný vítěz Wimbledonu John Newcombe. Kramer byl výkonným ředitelem této nové organizace, která se často ocitala v rozporu s FILT. Po dvou letech pak došlo k další změně, ITPA se změnila na ATP, Asociaci tenisových profesionálů, která dnes prakticky spravuje světový tenis.

 

Naposled se o Kramerovi hodně hovořilo v roce 1973. Nikola Pilič tehdy odmítl nastoupit za Jugoslávii ve třetím kole Davisova poháru (proti Novému Zélandu), protože dal přednost lákavému turnaji. Jugoslávský tenisový svaz mu – po konzultaci s FILT – zastavil činnost na sedm měsíců. Pilič proti tomuto verdiktu podal žalobu k nejvyššímu britskému soudu, soudce Forbes však rozhodl, že jak FILT, tak Jugoslávci jednali okay.

 

„Pokud nebude odvolán Piličův trest, nenastoupí žádný z hráčů ATP ve Wimbledonu,“ prohlásil Kramer sebevědomě a dal všem hráčům ATP příkaz k bojkotu tohoto tradičního turnaje. Anglie byla namíchnuta, v jednu chvíli se dokonce uvažovalo, že se Wimbledon ani nebude hrát. „Srazí Kramer FILT na kolena?“ dotazoval se tisk. „Odvolá FILT Piličův trest?“

 

Dobrá třetina hráčů však Kramera neuposlechla, ve Wimbledonu nastoupila a Angličané se jim za to odvděčili do té doby rekordní návštěvností. Pak už Kramer formuloval své požadavky vůči světovému tenisu přeci jen mírnější metodou. V roce 1976 odstoupil z ředitelování ATP, ale to nic nemění na skutečnosti, že právě on sehrál největší roli v organizaci poválečného světového tenisu.

 

Jack Kramer přinesl do tenisu tutovou sílu, rychlost a obratnost. To všechno nejen na dvorec, ale i do jeho zákulisí.

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter